Uznávaný scenárista a dramatik Jiří Hubač skutečně v mládí překonal plicní tuberkulózu.

Pomohla mu podpora jeho věřící maminky, pomoc tety, která mu poslala z Ameriky tehdy vzácný lék streptomycin, a láska jeho Ivanky, po jejímž boku pak prožil celý život.

Krajina dětství

„Snad to bylo kvůli hezkým vzpomínkám na šťastné dětství, které moje maminka prožila v tehdejších Kyjích, kde dědeček působil jako šafář na místním velkostatku, že se sem rozhodla v roce 1936 znovu vrátit už s rodinou a se dvěma dětmi.

Říká se, že těch prvních deset let je nejdůležitější částí našeho života. A já si myslím, že je to pravda. Z toho krátkého období zůstaly v mé paměti všechny tváře, jména, všední příhody a banality.

Vybavuje se mi každý detail našeho bytu, domu, naší ulice v obci na okraji Prahy, kde jsem v tehdejší Masarykově čtvrti vyrůstal.

Tady se rodil můj svět, v němž vládla slušnost, poctivost a tolerance, kde platily pravdy a zásady, které se staly součástí mého života i měřítkem mé spisovatelské práce,“ napsal Jiří Hubač ve svém věnování rodným Kyjím.

Gesto, melodie, sen

Jako kluk četl především Jacka Londona a foglarovky, ale v plicním sanatoriu se pustil do filozofických spisů Schopenhauera a další náročné literatury.

Hloubku myšlení pak promítl i do své tvorby. „Vždycky jsem musel mít k psaní nějaký impulz. Konkrétní zážitek, situaci, nebo třeba jen něčí gesto, melodii, sen.

Jednou se mi ve spaní zjevil obrázek dvou starých chlapů, jak jdou po náměstí bosí – a vznikly Nezralé maliny,“ svěřil se v roce 2000 v pořadu Na plovárně.

„Jindy jsem synovi věnoval kalendář a tam byl řádek, kam měl dopsat jméno, komu podat zprávu pro případ nehody. Napsal tam «tatínkovi», a mě to inspirovalo k filmu Lítost.“

Právě díky tomuto filmu se v roce 1970 setkali před kamerou Rudolf a oba synové Hrušínští. Pro studenta konzervatoře Jana Hrušínského to byla jedinečná zkušenost:

„Byl to příběh otce a dospívajícího syna. Točili jsme vlastně o tom, co jsme v reálu zažívali. Panu Hubačovi vděčím za možnost, že jsem mohl s tatínkem zažít dva měsíce natáčení – do té doby byl málokdy doma a neměl na mě čas – a leccos jsme si tehdy stačili říct.“

Sanitka pokračuje

Když se Jiří Hubač rozhodl napsat seriál Sanitka, postupoval jako pečlivý dokumentarista. Sbíral skutečné příběhy od lékařů i zachráněných pacientů, velkou inspirací mu byl tehdejší ředitel pražské záchranky, kterého ztvárnil Josef Vinklář.

Těsně před dokončením seriálu ředitel zemřel, aniž by se dočkal svého „pomníku“. V Sanitce říká větu, která mu zřejmě sloužila jako motto: „Když chcete někam dojít, musíte vždycky vědět, kdy vyčkat, kdy podlézt a kdy vyskočit.“

Hubač, známý tím, že role psal hercům na tělo, věděl od počátku, že lékaře Janderu bude hrát Jaromír Hanzlík a doktora Skalku, který podlehne zákeřné chorobě, Jiří Bartoška.

Sanitka byla ve své době považována za jeden z nejlepších seriálů, a dokonce přilákala nové zájemce k práci záchranáře.

Když byl před časem Jiří Hubač osloven, aby napsal její volné pokračování, rozhodl se svá práva přenechat synovi Ivanovi a podle jeho scénáře od září letošního roku skutečně vzniká Sanitka 2.

Scenárista nechal žít dvě postavy – doktora Janderu a Elišku (Zlatu Adamovskou), kteří hrají hlavní role ještě spolu s Dagmar Havlovou (lékařkou) a Jiřím Dvořákem (ředitelem záchranky).

Počkala jsem si pět let

K nejoblíbenějším Hubačovým herečkám patřila Jiřina Bohdalová. Byla i jeho hnacím motorem.

Když se v sedmdesátých letech ujal několika dramatizací ve Vinohradském divadle, požádala ho Jiřina Bohdalová, jestli by pro ni nenapsal roli.

„Počkala jsem si pět let. Jednou mi zavolal «Tak já už to píšu» a do telefonu mi přečetl úvodní monolog Kláry z Domu na nebesích. To byl duben.

«Tak můžu v divadle ohlásit, že na podzim bude premiéra,» řekla jsem nadšeně, netušíc, co se stane. Pan Hubač psal zásadně ručně na papír a jeho žena při úklidu vyhodila třicet stran rukopisu do smetí.

Jirka se zaťal, že znova už to psát nebude. Nevěděla jsem, jak ho vyburcovat, až jsem mu řekla «Hemingway ztratil celej román a napsal ho znovu a líp». Nevím, jestli to byla pravda, ale moje Klára se nakonec znovu narodila.“

Babí léto pro Bróďu

Hubač jako by provázel své herce až do konce jejich života. Stalo se mu to u Vladimíra Menšíka, když po obrovském úspěchu inscenací Ikarův pád a Tažní ptáci, v nichž si zahrál alkoholika Káru, napsal pokračování Zima poutníků.

Těsně před natáčením však Menšík zemřel. „Dostával jsem různé dobře míněné návrhy, že by se role mohla přeobsadit, ale já viděl a slyšel jen Menšíka.

To by byla svatokrádež!“ Až s odstupem mnoha let scénář přepsal na Bolka Polívku a režisér Zdeněk Zelenka jej natočil jako Hodinu klavíru.

Pro Vlastimila Brodského chystal velkou roli už k jeho sedmdesátinám. Nakonec mu ji dal o deset let později.

„Dovezl jsem mu scénář na chalupu, provedl mě i s mojí ženou po ní, a sotva jsme dojeli domů, už volal «Je to nádherný, to bude moje labutí píseň».“

Hubač mu tam napsal scénu s revolverem, v níž Vlastimil Brodský říká: „Když se zastřelit, tak jedině do srdce.“

Více se múžete dočíst v celém článku Jiří Hubač: Scénárista, který „své“ herce provázel životem. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.