Ve dvaceti letech jí tímto způsobem odešla maminka, letos v červenci manžel. Dáma s hlasem Janis Joplin a vizáží Annie Lennox nám poskytla nadmíru otevřený rozhovor.

Při různých příležitostech jste řekla, že ženy toho unesou víc než chlapi. Proč si to myslíte?

Jednoduchá odpověď, rodíme děti. Přivádíme na svět nové životy a v tom to celý je! Máme větší práh bolestivosti a právě proto mnohem silnější pud sebezáchovy.

Máte dvě děti, které je víc po vás?

Řekla bych, že Vanda. Je Štír a to je diagnóza sama pro sebe. Vím, o čem mluvím, jsem narozená ve stejném znamení.

Dělá stejné blbosti, které mám už za sebou, ale ústa, když to řeknu slušně, si musí nabít sama. Mohu poradit, varovat, ale jak se v danou chvíli zachová, to je jen a jen na ní.

V čem se od ní naopak odlišujete?

Jasně že dnes skrze zkušenosti vidím v ní i v synovi, hodně sebe. To úžasné předání osobního kódu. Vanda studuje prvním rokem herectví a velmi hezky zpívá. Problém je v tom, že se stydí. Dokonce i přede mnou, když jsme samy doma. Ale jde o to, aby se otrkala, získala patřičnou sebedůvěru a ono to časem půjde samo.

Nelitujete, že jste nikdy neměla tvrdé lokty?

Třeba jste dnes mohla být ještě slavnější. Nestěžuju si! Hudba je pro mě neskutečně kreativní platforma, na které bych si ráda vyzkoušela všechny její odstíny!

Ano, jsem pro některé posluchače nezařaditelná, ale zároveň také vím, že kdo si mě chce najít, tak to udělá! Jasně, že lidi mají rádi „škatulky“, ale tím se rozhodně nechci znepokojovat.

Pokud byste zpívala výlučně jen krásný pop, byla byste dnes dál?

Nevím, možná… Vždycky mě ale zajímaly desky na „druhý poslech“, objevovat tajemství, nové harmonie. Ráda si hraju – s image, se zvukem, oblečením, účesem. Není to však první plán a nechci si připustit, že je to taky záležitost ostrejch loktů. Nerada řeším zákulisní intriky, pro mě je podstatnější zaobírat se výrazem písniček.

Nebo rodinou…

A jsme u toho. Jsou zpěvačky, které děti odložily manželovi nebo chůvám a vrhly se dál za kariérou. Pro mě je možnost mít děti něco úžasnýho! Když se mi narodily, věnovala jsem jim veškerý svůj čas a cítila jsem, že je správné být s nimi.

Zažít to, jak rostou, poprvé promluví… Kariéra šla v ten moment k ledu, ale věřte mi, že mi to bylo docela vážně fuk. Dalším oříškem je to, že se mnou je možná potíž.

V čem?

V tom, že mám svůj názor a mám jasnej cíl. A dost často jdu proti proudu. Velmi si proto vážím Vladimíra (Vladimír Kočandrle, vydavatel a bývalý přítel zpěvačky – pozn. aut.), že mě respektuje, a vznikají tak další krásný věci pro OK Band.

Co vám vždy dokáže rozzářit úsměv na tváři?

Děti, muzika, hezký počasí. Člověk, kterýho neznám, a on mi na ulici opětuje úsměv. Někdy se směju až programově, protože si jako naivní blbec myslím, že když vysíláte pozitivní signál, tak se vám to vrátí.

Vrací se vám to?

Někdy jo, někdy ne. Měl byste být přece pozitivně naladěn a nezatěžovat okolí jakýmkoli svým problémem. Jsem zvyklá si starosti vyřešit doma, v kruhu těch, kteří stojí při mně v dobrým i zlým.

Kdy jste si naposledy řekla: Možná za to může láska?

Ta může za všechno a říkám si to skoro pořád. Navíc je to úžasná písnička a skvělej text. Součást výběru ke 30. výročí mojí „krevní skupiny“, a to není náhoda! Láska a nenávist – bílá a černá, věci, který se vám v životě permanentně střídají.

Může i za to, když člověk opustí sám ze svého rozhodnutí tento svět a putuje jinam?

Určitě… Musíte se zkrátka najít v jiných hodnotách. Je to velice tenkej led, o čem teď mluvím. Ale je to tak. Standardní láska přece neexistuje, to je blbost. Čili vy se vychýlíte z toho našeho lidského vnímání lásky jako „tepla“, a v podstatě vás to zabije.

Co vás udrželo na nohou ve chvíli, kdy jste se dozvěděla, že váš muž spáchal sebevraždu?

MOJE DĚTI! To byl ten první důvod, proč jsem vstala. Zaplať Bůh, že je mám! Pak teprve přišla muzika, zpívání – to už jsem měla„vyzkoušené“ od maminky.

Maminka odešla z tohoto světa ve vašich dvaceti letech. Oběsila se. Kde se ve vás bere síla to zvládat?

Štíři jsou silné znamení, já jsem navíc v čínském zvěrokruhu Krysa. Nevzdáváme se.

Jaké otázky vám ve spojitosti s tím běží hlavou?

Hlavně jedna otázka a ta zní: Proč? No a teď už jsem ve stavu, kdy se ptám, co mě to, co se kolem mě odehrálo, má naučit? Jsem už docela ocelovej chlapík. Někdy si říkám, jestli nejsem „plechová“. Doslova. Připadám si jako voják.

Až programově si říkám, kam půjdu dál, vždyť proboha padesátka není konec života! Musím a chci jít dál, protože mě to na tomto světě baví. Chci zpívat, cestovat, být silnější, abych někdy vypátrala, proč se mi tyhle věci dějí.

Proč chcete znát odpověď na tuto otázku?

Potřebujete to pro svůj vnitřní klid? Ano!!! Víte, když se vám tohle stane podruhý v životě a nemáte možnost toho člověka zachránit, logicky si říkáte, jestli něco neděláte blbě.

Pokud byste dělala něco blbě, tak by vám to manžel řekl, nebo ne?

Třeba jo, třeba ne.

Je něco, co mu zazlíváte?

TOHLE! Člověk si to sám, možná pro sebe, vyřeší – fajn – ale přece máte odpovědnost za svý nejbližší. Za svoji rodinu!

Možná si myslel nebo věděl, že jste tahoun a silná osobnost, že to bez něj zvládnete…

Tohle si nemůžu připustit, to je blbost! Bohužel je ale pravda, že nikdo z nás tomu druhýmu nevidí do hlavy.

Více se múžete dočíst v celém článku Marcela Březinová: Říkám si, co jsem dělala blbě. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.