Byla nazývána poslední vyšehradskou kněžnou. Také díky ní nám zůstal areál dodnes zachován v historické podobě.

Možná vám její jméno nic neřekne, ale pokud jste se někdy procházeli po Vyšehradě, vybavíte si její domek s pamětní deskou.

Dodnes je obydlený, ale po Popelčiných příbuzných se tu budete pídit marně. Její jediná vnučka, Ing. Libuše Mirčevová, bydlí na opačném konci Prahy. Na procházky chodí do Prokopského údolí, ale na svou babičku dodnes ráda vzpomíná.

Jak se stala Popelkou?

„Babička se narodila 27. ledna 1862 v Králově Dvoře jako Marie, dcera kupce Václava Popelky. V dospělosti si mírně upravila své jméno. Přijala příjmení po manželovi Arnoštu Biliánovi a k němu připojila vlastní jméno Popelka,“ vysvětluje paní Libuše.

Proč nás ale může tato žena i po 150 letech, která právě uplynula od jejího narození, zajímat? Byla totiž skutečně pozoruhodnou bytostí, která toho za svůj život stihla skutečně hodně.

Ve čtrnácti letech se vydala do Prahy za svým strýcem Janem Čtvrtníkem, jehož rozsáhlou knihovnu brzy přečetla a obzvlášť ji zajímaly knihy Boženy Němcové.

Shodou náhod se její přítelkyní stala dcera této slavné spisovatelky Dora Němcová. Popelka dokonce v roce 1920 pronesla rozlučkovou řeč nad její rakví, když byla ukládaná na Vyšehradském hřbitově do hrobu vedle své matky.

„Dlouho se u nás v rodině opatrovala jako památka žehlička na uhlí, která patřila rodině Němcových. A mě dokonce učil přírodopis na střední škole profesor Vladimír Němec, vnuk slavné spisovatelky. Měla jsem ho moc ráda,“ dodává k tomu vzpomínku Libuše Mirčevová.

Vdova se třemi dětmi

Popelka sama neměla žádné zvláštní vzdělání. Kvůli oční vadě způsobené těžkou spálou nebyla přijata na učitelský ústav, a tak alespoň navštěvovala některé přednášky na Karlově univerzitě, kde tehdy studovali jen muži.

Přednášející prý posluchače kvůli ní oslovovali „Dámo a pánové“. V roce 1885 se přestěhovali s manželem na Vyšehrad. „Tehdy byl na Vyšehradě konec Prahy.

Vozy, které tudy projížděly z venkova s nákladem zboží, podléhaly dani, a tu vybíral právě dědeček Arnošt. Jinak to byl poněkud nepraktický člověk, nedostudovaný právník, ale velmi vzdělaný a milovník českého jazyka.

Babičce dělal korektury jejích textů. Příčinou manželských hádek býval třeba spor, zda smí trhovkyně v povídce mluvit nespisovně.

Dědeček trval na spisovné řeči, babička mu však vysvětlovala, že jí jde o autentické zaznamenání hovorového jazyka,“ vzpomíná paní Libuše.

Uprostřed první světové války Arnošt, na kterého těžce doléhaly události doby i vlastní deprese, spáchal sebevraždu a Popelka zůstala sama s třemi dětmi – Květuší, Zorkou a synem Zlatkem.

Velká organizátorka

Přes všechny rány osudu byla Popelka velkou vlastenkou, bojovnicí za ženská práva a také spoluzakladatelkou českého dívčího skautingu. Organizovala letní pobyty pro dívky a samozřejmě na ně brala i své dcery.

Pořádala také dětské táčky – divadelní představení, k nimž sama napsala předlohy, s dětmi je nastudovala i ušila kostýmy.

Pracovala pro Ústřední spolek českých žen, kde se kromě kurzů vaření, šití či zdravé výživy konaly také přednášky o emancipaci a vzdělání žen.

To všechno byly dobrovolné činnosti, ale Popelka musela vydělávat na obživu a později i na studium svých dětí (všechny studovaly vysoké školy), a tak psala články do novin a časopisů a hlavně knížky.

Nejvíc ji zajímaly pověsti z Podskalí a Vyšehradu, které sbírala od pamětníků. V její knize Z tajů pražských pověstí ožívají figurky plavců, ledařů, rybářů či drvoštěpů a jejich žen, ale také svět pověr, jimž se už přestávalo věřit.

Více se múžete dočíst v celém článku Popelka Biliánová, poslední vyšehradká kněžna. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.